Jsme parta kluků, kteří chtějí...říká kapitán mužstva
Rozhovor s Ondrou Vlachem – kapitánem
Ondřej Vlach (30.3.1973)
Kariera
HC Rožnov pod Radhoštěm 1990-2002 (Regionální přebor I.třídy mužů)
HC Bohemians Praha 2003/4 (Pražský krajský přebor)
HC Comet Praha 2004-2010 (Pražský krajský přebor)
SK Černá Múra, HC Referee, BMZ 2004-2010 (Pražská hokejová liga)
ELAK 2006-2011 (NHLH Benešov)
VHC, HC Krásno 2010-2012 (AHL Valašské Meziříčí)
HC Rožnov pod Radhoštěm 2012- (KHL Moravskoslezská liga)
Na tento rozhovor jsem se hodně těšil, a bylo proč. Kromě příjemného posezení mám hodinu záznamu a plno zajímavých historek a postřehů. Ondra má opravdu hokej hodně rád a na svůj tým nenechá dopustit. Ne každý hrál za HC Bohemians , pískal 1 ligu a v 39 letech přišel pozvednout rodný klub. Vím že teď budu strašně patetický, ale můžeme být hrdí že v týmu máme takové srdcaře jako jsou Martinové Vaculín a Kroupa, Tomáš Holý, Ondra Vlach, a další. Tak těďka to po zásluze schytám od zbytku: Martin Kroupa, Luďek Růčka, Luboš Černý, Martin Hnilica, Miroslav Martyčák, Jan Kunčický…
No ale zpět k rozhovoru.
Ondro prosím tě řekni nám něco o sobě, kde si hrál a tak?
V Rožnově pod Radhoštěm jsem hrál od malička, pamatuju otevřený stadion, dřevěné mantinely, s taťkou stříkání ledu začátkem listopadu na namraženou antuku, hokej v -25 stupních, v dešti, na listech, ve sněhové vánici i za krásného slunečného počasí (kdy zase slunce rozpouštělo led na straně u Bečvy). Tehdy jsme jen snili o hale, která v Rožnově stojí dnes. A já jsem za ni vděčný a děkuju, že naše sny se staly skutečností.
Co Tvá kariéra za muže?
Za muže jsem začal hrát v době, kdy už jsem současně studoval v Brně (1991) na vysoké škole. Byla to pro mne čest, vracet se domů na tréninky i zápasy a nastupovat za “Áčko”. Vrcholem byla sezona 2000-2001, kdy jsme skončili o bod druzí v Krajském přeboru I. třídy a o fous nám tak utekla kvalifikace o II.ligu. Další rok pak byl v Rožnově mým posledním. Kombinace práce v Praze, hokejového rozhodčího na úrovni 1.ligy a náročného cestování se již časově nedala zvládnout. Pískání mi zabralo většinu času – středy, pátky, soboty, neděle. První liga, pak druhá liga, juniorské i dorostenecké soutěže.
Hrál jsi přitom pořád hokej?
Na hokej jsem nezanevřel a pokoušel se hrát, kde to jen šlo. Byla to taková krásná kombinace “výkonnostního“ hokeje s hokejem “odborářským”. V Praze jsem jeden rok hrál Krajský přebor za HC Bohemians Praha, kde nebylo úplně snadné se jako “naplavenina” dostat do party rozených Pražáků. Pak jsem se přesunul na několik let k jejich soupeři - HC Comet Praha. S těmito kluky jsem si poprvé vyzkoušel i místní pražskou odborářskou soutěž – která je v Praze otevřena všem hráčům do úrovně krajského přeboru I.třídy –SK Černá Můra – a v podstatě se stejnou partou si rád zajdu zahrát i dnes.
Jaká byla úroveň?
Pražská soutěž má svoji kvalitu a její 1.liga (z celkem 9ti) je srovnatelná s krajským přeborem. V podstatě ji hrají stejní hráči, jen poskládaní do jiných mužstev. A že to je skutečně hokej pro radost prokazují i časy zápasů, kdy nebylo výjimkou začínat zápas na Nikolajce, Spartě, Slavii či v Letňanech v 11 večer. Jak jinak, bez tréninku. Někdy nás bylo 17, někdy zase jen 7-8.
Co bylo dál?
V roce 2005 jsem se rozloučil s aktivní hokejovou kariérou, nechal si zrušit i registraci v ČSLH. Dál jsem hrál odbory v Praze za SK Černá Můra, BMZ, HC Referee, sem tam naskočil “načerno“ do krajského přeboru za Comet a začal jezdit s kluky hrávat ligu neregistrovaných do nedalekého Benešova – za mužstvo ELAK, se kterým se mi podařilo tuto „prestižní soutěž“ dokonce 3x vyhrát (nhlh.elak.cz).
Jaký vidíš rozdíl mezi KHL a AHL - amatérskými ligami?
Amatérské mužstva hokej hrají skutečně převážně pro radost z hokeje (i když výjimky se najdou i tam). Skoro všechna mužstva, za která jsem nastoupil, to nejsou jen mužstva na hokej, je to parta kamarádů, kluci kteří bojují jeden za druhého, kluci kteří si zajdou na pivo, zajedou na lyže, na kola, fotbálek, na turnaj spojený s návštěvou vinného sklípku, soustředění před sezonou „bez bab“, vánoční posezení ... Kluci kteří o sobě vědí, jak žije ten druhý, kluci, kteří si rádi pomohou na ledě ale i mimo něj. Jsem vděčný, že mám tu možnost i dnes zajít si s nimi se „vyprdět“ na led nebo jen tak posedět. Jsem rád, že se umíme takto potkat i s bývalými spoluhráči z rožnovského „Áčka“ – minimálně na „Štědrovečerní bago“. Amatérský hokej je o přátelství a radosti, ne o vítězství.
A výkonnostně?
V amatérských soutěžích se netrénuje, tam si jdeš zahrát hokej, manšaft se sejde před utkáním a po utkání se rozejde. Největší rozdíl je, jestli jsi v tréninku a chceš „hrát“ hokej nebo si jen „zajdeš zahrát“ hokej. Když si chodíš jenom zahrát hokej, máš přehled o hře, ale postupně začneš ztrácet, zpomalovat, přizpůsobovat se pomalejšímu tempu hry i ne úplně hokejovým spoluhráčům. Nejsi schopen zvýšit vlastní úroveň, přestože by jsi na to mohl mít. Trénink tě posouvá opravdu někam dál, vyzkoušet si věci v tréninku jde, v zápase už ne.
Proto ses vrátil do HC Rožnova pod Radhoštěm?
Když jsme se s rodinou vrátili v roce 2010 na Valašsko – do Zašové, začal jsem hrávat s bývalými spoluhráči v Rožnově a ve Valašském Meziříčí. V meziříčské AHL, prvně za VHC, pak za Krásno. Bylo to super, být na ledě, ale vnitřně jsem cítil, jak je to výkonnostně horší a horší. Tím spíš, že práce spojená s cestováním mi nedávala možnost pravidelné účasti na nepravidelně plánovaných zápasech.
Už minulý rok jsem to na podzim zkusil s rožnovskými muži, nakonec z toho nic nebylo. V přípravě mi to v kabině nesedlo lidsky, cítil jsme se jako na návštěvě, team neměl duši, se kterou bych se uměl spojit. Necítil jsem svoji roli. Tak jsem hrál dál za Krásno. Úroveň naší hry ale byla hodně kolísavá. Jednou super, pak trápení. Nedávalo mi to vnitřně to, co jsem chtěl. Táhlo mne to k tréninku, pravidelnému hokeji, životu s teamem, něco tvořit, předávat. Takže když letos nastala možnost se vrátit, neváhal jsem. A tak jsem tady.
Překvapilo tě něco v KHL?
Snad jen to, že jsem schopný to hrát. (Smích)
Myslel jsem že nebudu stíhat, a že budu třeba i sedět na lavičce než se do toho dostanu.
Funguje to v mužstvu?
Musím říct, že jo. Všichni kluci co tady jsou, chtějí. Baví je to, mají z toho radost, dávají tomu vše co umí. Rodí se něco nového.
Co říkáš na vedení mužstva?
Stejně jako mezi hráči, tahají to srdcaři, klobouk před nimi dolů. Určitě však bude těžké takhle fungovat do budoucnosti. Zaplať pánbůh, že to dneska někdo dělá. Skutečnost, že lidé do toho jdou v těchto podmínkách a věnují tomu čas i peníze, třeba jako pan Martyčák, Šoty či trenér Matis, je pro mně ukázkou, že tu jsou lidé, kteří to dělají z čisté radosti a lásky k hokeji (přestože jiní by možná řekli, že jsou to blázni). Bez těchto lidí by tu hokej nebyl.
Co si myslíš o hře?
Od začátku sezony jsme udělali kus práce. Můj osobní názor je, že tomu zatím stále chybí systém. Je to o systému hry na ledě. Tady se sešlo najednou několik generací hráčů. Od těch „starších“ až po juniory. Každý má jiné základy, návyky, herní styl. Musíme se naučit přijmout a začít hrát jeden systém, společný pro všechny. Každý musí vědět jaká je jeho role na ledě i mimo něj. Může to znamenat vrátit se i zpět k základům hokeje, protože pokud nenajdeme společnou řeč na úplných základech, není na čem stavět do budoucnosti. Tento team má veliké možnosti ještě před sebou.
Je to ale i o vedení mužstva. I tohle se odráží na tom, jak vypadá náš projev na ledě. Jako tento manšaft má prostor kam se rozvíjet, tak je na tom i vedení mužstva, oddílu. Měly by být jasně dané zodpovědnosti, rozdělení úkolů, rolí. Kdo shání peníze, kdo trénuje, kdo je vedoucí mužstva, kdo o čem rozhoduje. Nyní to není úplně jasné. I tady je patrný pozitivní vývoj.
Poznáváme se, rozpoznáváme jak to dělat lépe a radostněji.
Jak na Tebe působí prostředí rožnovského hokeje?
Upřímně, trochu zmatek, nějak se v tom nevyznám. HC „A“, HC „B“ ... někdy je nás na tréninku 12, jich 6. Kluci se vzájemně ani nepozdraví. Díky znalosti příběhu tomu rozumím, přesto to úplně nechápu.
Co si myslíš o HC „B“?
Jsou pro mne jako jakýkoliv jiný team z této soutěže, jen hrají na stejném zimáku jako my, mají šatnu naproti nám a pár kluků znám. Sem tam by nebylo špatné šoupnout si s nimi přáteláček. Třeba o soudeček nebo o útratu v hospodě. Chce to brát věci takové jaké jsou a i v tom si najít radost.
Jak vidíš rožnovskou mládež?
Jsem rád že je. Že tady kluci chodí hrát hokej, přestože je to nějak promícháno s Kopřivnicí. Přiznám se, že se v tom úplně nevyznám a chvíli mi trvalo než jsem pochopil, proč se kluci z Rožnova nejmenují HC Rožnov, ale HC Černí vlci.
Zaujali Tě někteří?
Loni mne nadchli naši nejmenší, po herní stránce si myslím, že to my bychom se měli jít někdy podívat na ty malé kluky. Když jsem to sledoval, byli naši nejmenší mezi nejlepšími v republice! A hráli skutečně krásný hokej. Klobouk dolů před trenéry i před kluky samotnými. Letos jsem viděl jen dva zápasy, bylo vidět že něco umí a že mají před sebou jinou budoucnost a možnosti, než jaké jsem měl ve své době já. Držím jim palce. Všem.
Co by jsi jim vzkázal?
Kluci, hrajte hokej s láskou a radostí, dělejte to aby vás to bavilo, aby jste byli dobrá parta. Výsledky jsou super, ale ne tak moc, jako radost z toho, co děláte. Radost zůstane i když výsledky nebudou. Ta radost ve Vás zůstane na celý život.
Nějak jsi se zamyslel.
Víš, je škoda, že mládežnický hokej je bohužel od toho mužského v Rožnově odtržený. Třeba když jsem byl kluk, chodil jsem se dívat na muže. Dnes tomu tak už není. Ale asi si za to můžeme i my sami. Nejen tím jak hrajeme, ale také naší stávající spoluprací s mládeží. Muži by se mohli spolupodílet aktivněji na jejich výchově a trénování. Pro nás „rožnovské“ budiž k zamyšlení, že téměř všechna žákovská a dorostenecká mužstva trénují „cizinci“. Tohle za mne nebylo. Domácí trenér byl vždycky tím motorem, který táhl tak nějak jinak. „PO VALAŠSKU“. Vzpomínám na pana Kramoliše, Švece, Winklera, Ciemboru, Gustu Holuba, Páju Jakeše i další. Nevím jak k tomu došlo a nevidím do toho, ale je to škoda. Bylo by krásné, kdyby ... V Rožnově hrál zase Rožnov ... a to ve všech kategoriích, s rožnovskými trenéry. S aktivní pomocí všech, kteří skutečně chtějí.
A za muže by hráli naši odchovanci ...
No jasně, jak jinak. Škoda že někteří mladí, kteří se nechytnou ve vyšších soutěžích, se nevrátí zpět. Že nehrají doma, že netíhnou k mužskému hokeji v rodném klubu. Že mnoho z nich skončí, zbytečně brzy. Děkuji za dnešní „mlaďochy“ v mužích, že zůstali, že chodí hrát, že chtějí. Vždyť právě oni jsou tím základem budoucího „Áčka“ i naší budoucí mládeže.
Co Ti na zimáku chybí?
V tom mám jasno. Větší komfort a lepší zázemí pro diváky, rodiče, děti, návštěvníky. Hlavně tribuny by pomohly. Moc. Věřím a přeju si, ať se tyto podmínky pro lidi kteří na zimák chodí, zlepší.
Zpátky k hokeji, máš radost z hokeje, baví tě to v mužstvu?
Jasně že mě to baví, jinak bych tu nebyl. Je to právě radost z hokeje, proč jsem se vrátil, stejně jako radost z toho, že se vracím domů. Až se vytratí radost, vytratím se i já. Kde není radost, tam není život. Řeknu to takto. Radost se ztrácí v okamžiku, když cítíš, že to jde dělat lépe, ale neděláš to. Vyhoříš, přestaneš být sám sebou, vzdáš to, netvoříš. Už to neděláš pro sebe a ze sebe, ale pro někoho jiného. To je konec.
Umím si představit, že to můžeme dělat lépe. Slovo každého je důležité a my teď společně něco tvoříme. Pokud všichni uvidíme stejný cíl a půjdeme za ním jako jeden team, nikdo nás neporazí. Ani na ledě, ani v City (smích).
Chodí všichni na tréninky?
Mluvím jen za sebe. Když je příležitost, přijdu. Na tréninky nás chodí i 20, což jsem v Rožnově nikdy nezažil a zatím to děláme s radostí. Celý tým má to odhodlání zlepšovat se a já mu věřím. Když budeme praktikovat nějaký systém hry, vidím potenciál výrazného zlepšení. Když góly nedostaneme, tak nějaký vždycky dáme a nemůžeme prohrávat. Vidím ve hře nějaké posuny už teď, důsledněji se vracíme zpět s protihráčem, i pokrýváme vlastní třetinu, ale ještě je na čem pracovat.
Branky dostáváme z dorážek a mezi kruhy zaměřujete se na to?
Jo, tak tohle je naše největší bolest. Nedostatečný důraz a chaotické poletování ve třetině. Je třeba přestat hlídat prostor a začít pokrývat protihráče. Pokud nebudou hrát, nedají nám gól. Od začátku soutěže vnímám zlepšení. Ale pořád si to ještě moc komplikujeme, chce to zjednodušit. Když zakomponujeme do hry systém, který budeme chápat a důsledně dodržovat všichni, zlepšení přijde. Mám natočenou poslední třetinu z NJ, bolelo to. Ale taky to ukázalo jasně, na čem jsme. Neumíme proměnit ani jasné příležitosti proti soupeři, který na ledě vypadal jako sdružení důchodců na procházce. Tomu říkám lekce z pokory a účinnosti.
Nový Jičín byl hodně zbabraný zápas?
Už před zápasem byly v šatně nezdravé řeči, že je prostě musíme dát, jinak tu nemáme co dělat. Nahecovaní jsme na ně vletěli a oni nevěděli kde je sever. Vedli jsme 2:0 a mohlo to být i víc. Pak jsme dostali dva hloupé góly a zapomněli hrát. V tu chvíli není důležité, co hraje soupeř, že za soupeře nastupují mladíci, že je jich málo. Že tady nemůžeme prohrát. V tu chvíli jsme se měli plně soustředit na sebe a vlastní výkon. Rozhodlo, že jsme nedali tutové šance. Bylo to zrcadlo našich tréninků. Když nejsme schopni na tréninku dát gól 3 na 1 a chybí nám důraz, na zápase se to samo nezlepší.
Jak ty vidíš tři gólmany?
Ke mně se to dostalo jako dohoda vedení s brankáři hned ze začátku sezony, tak to respektuji. Je jasné že pro hráče je jednodušší když jeden brankář chytá stabilně, víme pak, co od něj čekat. Nemyslím si ale, že by to byl ten největší výkonnostní rozdíl mezi námi a konkurencí. Problém je v systému naši hry, o tom jak brankáři dokážeme pomoc. Větší rezervy vidím v obranné hře než v tom, kdo stojí v bráně.
Co je největší síla HC „A“?
Je to duch tohoto teamu. Jsme parta kluků, kteří chtějí, kteří se do tohoto mužstva dostali z hokejového důchodu, z amatérských soutěží, z mužů i z juniorů. Vyrostli jsme tady. Buší nám v hrudích rožnovské hokejové srdce. Proto tady jsme. Proto chceme, ať hrají všichni. Proto nehledáme posily v zahraničí. Proto kousnem i když budeme prohrávat. Proto na sobě chceme pracovat. Protože jsme mužstvo. Protože jsme HC ROŽNOV.
Nastoupíme doma proti Hornímu Benešovu?
Za sebe říkám, že ano. Jejich styl možná nevyhovuje každému, ale je třeba to přijmout. Věci se dějí. Je to jako v životě. „Čemu se bráníš, to přetrvává. Na co se díváš, to zmizí“.